Báseň Oldrišky Jančíkové

PAVLOVICE

Napsala Oldřiška Jančíková
                                                        

Na vršíčku nad lipami                          Lásku k vlasti, lásku k hudbě,
tyčí se chrám Páně,                              aby bylo jasné,
stříškou věže nevysoké                        že vše to, co ducha šlechtí,
usmívá se na ně.                                    musí býti krásné.

Celé věky už zde stojí,                          Ty náš drahý kostelíčku,
zamyšlený, tiše,                                      ten tvůj prostý chór
ze dvou stran v náručí zahrad,           hostil s námi nejedenkrát
s jedné strany chýše.                            cizích pěvců sbor.

Blízko něho škola stojí,                        Dvořák, Fibich, Smetana, Bach,
stařičká a nízká,                                     Beethoven, Mendelssohn,
vedle ní zahrada mrtvých,                  Puccini, Wagner, Čajkovskij,
kos v ní z jara píská.                              těch Mistrů zněl tam tón.

skosem skoro všichni ptáci                Nelze sčítat skladatele,
zpívají tam zrána,                                  jichž díla se hrála,
nevědí, že hrob je často                      varhaník žák Janáčkův byl,
otevřená rána.                                       i dceř jeho mladá.

Pějí zde svůj hymnus lásky,               Všichni hráli, všichni pěli
života a štěstí,                                        radostně a s láskou, 
proč by pro ně ráj pozemský            chrám i škola spjaty byly
nemohl zde kvésti?                             nerozlučnou páskou.

A do školy děti chodí                           Vše se letmo, avšak jasně,
jak dříve chodily,                                   z mysli vybavuje,
dnes jak tehdy dětským hlasem      hrst vzpomínek, prosím pěkně,
učírny plnily.                                           přijměte laskavě.

Jenže tehdy, Bože milý,                    
doma jsme v ní byli,                                        
a do mladých dětských duší 
moudrost, pravdu sili.